Skleněný trůn

Skleněný trůn

Autor: Sarah J. Maasová

Počet dílů v sérii: 8 (Krvavé ostří, Skleněný trůn, Půlnoční koruna, Dědička ohně, Královna stínů, Říše bouří, Věž úsvitu, Království popela)

Hodnocení na Goodreads: 4,47 (průměr hodnocení všech dílů)

 

Anotace prvního dílu:

V temných a špinavých solných dolech Endovieru si doživotní trest odpykává osmnáctiletá dívka. Celaena je od dětství trénovaná k jednomu jedinému úkolu – stát se tím nejlepším zabijákem na světě, rychlým, tichým, neodhalitelným a všehoschopným. Ale udělala chybu. Nechala se chytit. Korunní princ jí nabídne poslední šanci: Svobodu výměnou za velkou oběť. Musí ho reprezentovat v turnaji, kde se proti sobě postaví 24 šampionů, těch nejlepších vrahů a zlodějů z celé země. Bude to boj na život a na smrt. Pokud zvítězí, bude volná. Ovšem její soupeři umírají nejen při soubojích, ale i za tajemných okolností – Celaena teď o svůj život bojuje nejen s nimi, ale i s něčím tajemným a děsivým, co se skrývá v pozadí.

Moje hodnocení:

            Bože… Kde jenom začít? Dámy a pánové, představuji Vám svoji závislost číslo jedna. To je taková dokonalost tohle všechno. Nesmím zapomenout zmínit obálky. Neviděla jsem je pořádně úplně všechny, protože jsem většinu četla jako e-knihy, ale ty co jsem viděla byly překrásné. Já to prostě zbožňuji. Ten svět, postavy a všechno. Ahhhhh. Tohle je sakra návykový. Nevím, co budu dělat teď, když jsem to celé dočetla. Řekla bych, že to nebude mít dlouhé trvání a já se vrhnu na re-reading. Možná bych tentokrát mohla zkusit originál…

            Krvavé ostří jsem četla asi až po Věži úsvitu. Čekala jsem, než se v knihovně uvolní Království popela, ale ten svět mi tak chyběl, že jsem se do toho pustila, i když původní plán byl, že si to nechám až nakonec. Dějově jsou ale tyto povídky první, takže jsem se rozhodla jimi u recenze začít. Celá série je za mě po všech aspektech prakticky dokonalá, takže asi k jednotlivým dílům vždy připíšu pouze své pocity z děje, protože si nemyslím, že by mělo smysl, abych se pořád opakovala o tom, jak je úžasný styl psaní autorky atd. Jsem ráda, že jsem Krvavé ostří nečetla jako první. Takhle už jsem postavy znala a o to víc si to užila. O to víc mě to ale i zničilo. Mám vůbec začínat o Samovi? Číst o něm mi rvalo srdce a já konec knížky totálně probrečela pouze kvůli němu. To, že naprosto miluji Celeanu tady ani psát nemusím si myslím. V pozdějších dílech jí mám ale o dost radši.

            Skleněný trůn. Ze začátku jsem byla velmi skeptická, ale asi po 50 stránkách mě to naprosto sebralo. Když jsem to četla, tak jsem to úplně hltala, ale s odstupem času bych to hodnotila, jako hodně rozjezdový díl. Nejde o to, že by v něm nebylo dostatek akce nebo zápletek. To ani náhodou. Spíš se to nedá s pozdějšími díly ani srovnávat. To samé Půlnoční koruna. Tyto dva díly mi dost splývají a ani si je moc nepamatuji. Jak říkám, je to spíše takový rozjezd.

            V Dědičce ohně se poprvé objevuje Jeřáb (brrr. Nemám ráda ten překlad toho jména). To samo o sobě jí dost přidává. I když než se tam objeví, tak to bylo docela dost o ničem. Celeana půlku knížky nic moc neudělala a mě to nebavilo moc číst. Pak jsem se tím ale pročetla a bylo to hodně dobrý. Konečně se to začalo pořádně rozjíždět. A taky celý příběh začal být o něčem víc než o Celeaně jakožto králově vražedkyni. A já ten příběh s magií miluji.

            Královna stínů má hodně akce a je to naprosto dokonalý díl. Celou dobu je to neskutečně napínavé a já si čtení této knížky užila jako čtení málokteré. Všechno už je pořádně rozjeté a celé je to prostě dokonalost. Říše bouří je snad ještě dokonalejší. Nevím teda jestli to vůbec jde. I když je teda hodně jiná než Královna stínů. Její velký plus je to, že se tu celou dobu neobjevuje Chaol, kterého opravdu moc nemusím. Přiznávám, že tento díl byl ale nejsilnější ze všech. Totálně mě to emotivně rozložilo a já probrečela přes 100 stran. Hlavně na konci moje srdce puklo snad tisíckrát. Bála jsem se, co na mě čeká v další knize.

            Věž úsvitu byla rozhodně nejhorší z celé série. I tak jsem to měla díky stylu psaní přečtené asi během 2 dnů. Nicméně nějakých 600 stran o Chaolovi byla moje noční můra. Nakonec to docela vytáhla Nesryn a Yerne jsem si taky oblíbila. Stejně jako většinu khaganových dětí. Chaol si u mě ale tu reputaci ještě zhoršil. Přišlo mi, že hrozně fňuká a neskutečně mě to rozčilovalo.

            Velké finále v podobě Království popela. Ehm.. no ze začátku mě to moc nebavilo. Hlavně, když Aelin nebyla tak úplně Aelin.. Já chápu, že si prošla hroznými věcmi a je vůbec zázrak, že se z toho vzpamatovala, ale ta její pravá podstata mi dost chyběla. Pak se sebrala a začalo to být zase naprostá dokonalost. Nejsem schopna najiít slova, kterými bych tuto knížku popsala. Dokud si to nepřečtete, tak nemáte ani tušení, o čem já tu mluvím. Byla jsem dokonce ochotná mít i trochu ráda Chaola. Může za to poděkovat hlavně Yerne, Aelin a Dorianovi. Bez nich bych ho opravdu neměla vůbec v lásce. Ten konec byl úžasný a hrozný zároveň. Hrozný hlavně proto že to byl konec. Opravdu jsem nechtěla, aby to, kdy končilo. I když, bůh ví jak by to dopadlo. Takhle už je to docela zaručený happy end.

 

Citáty:

„Jmenuji se Sam Cortland… a nebudu se bát.“

„Budu s tebou v dobrém i ve zlém“

„O tom, jestli ji zasloužíš, rozhoduješ jen ty, Manon“

„Ohnivé srdce“

„Ale jen si vzpomeň na svůj strach. Znamená to, že máš něco, zač stojí bojovat.“

 

1000000/10

 

Mějte se krásně a na viděnou u dalšího příspěvku

                                                                                              S láskou Hlavou v knihách